Den desátý - Ostrov Taquile

Druhý z přirozených ostrovů, které jsme navštívili na jezeře Titicaca je o něco větší a zvláštní svým zřízením. Je to takový malý komunismus a nevím, jestli by se mi podařilo popsat jak to funguje. Ve zkratce všichni motají vlnu, štrikujou čepice, vesty, pytlíčky na koku, pracují na políčkách a střídají se v provozu restaurací pro turisty. Všechno to dávají do jedné kasy a rozdělují tam kam je potřeba. Řídí to dvanáct vyvolených s odlišnými čepicemi, kteří se mění každý rok. Vypadá to jako, že to nějak funguje a kupodivu domečky nebyly už jen hliněné "oplácaniny". Ryba na oběd mi moc chutnala. Následovala plavba zpět do Puna po zvlněné hladině jezera kolem rákosových ostrovů, které se houpaly stejně jako hladina. Hlad nás vyhnal do osvědčené hospůdky a konzumací jídel a kvašeného zrna jsme oslavili "téměř konec" naší výpravy.

Den jedenáctý - cesta zpět

Balíme a plně obsazeným minibusem (batohy na střeše) jedeme do Juliacy na letiště. Cena je stejná jako před třemi dny šestihodinová cesta autobusem z Cusca do Puna. Letiště je opravdu malé a kapacita je myslím jen jedno letadlo. To se po naložení věcí a lidí otočí na místě a odjede na dráhu. Z garáže povyjede hasičský vůz, ale jen kousek. Začátek dráhy je hodně "veselý", pak to člověk chvilku nevnímá a už se "těší" na přistání. (Pro zájemce - letadlo B. 727-100, OB-1728, N1977 ). Ale letušky byly moc povedené. V Limě jsme měli devět hodin času, ale vzhledem k tomu, že procházky po setmění se moc nedoporučují, navíc počasí nebylo nic moc, jsme zůstali na letišti v baru a snědli v několika kolech co se dalo.

Pak už jen noční let na severní polokouli a z LA na sever do Seattle. To bylo pondělí. Původně jsme to plánovali na úterý 11. září...