Den devátý - rákosové ostrovy

Ráno nás velice ráno budí nadháněči do autobusu směr Juliaca a ještě někam. Neidentifikoval jsem cílovou stanici, ale znělo to jako "kotléty". V každém případě jsem už neusnul.
Naskočili jsme do přecpaného minibusu, který nás odvezl do přístavu a my poprvé uviděli hladinu bájného jezera Titicaca (3820m). Žabinec. To bylo první slovo, které nás napadlo. Znečištění stojaté vody v zálivu u Puna je opravdu hodně silné a hladina je porostlá nějakým zeleným sajrajtem na kterém plavou plastové lahve. Nic moc pohled, když má člověk něco zidealizovaného. Kapitán chvíli něco kutil v motoru, který po chvíli naskočil a dřevěná bárka vyrazila (no motor běžel a bylo nesporné, že se pohybujeme) směrem plovoucím rákosovým ostrovům Uros. Ostrovy opravu plavou a aby se nehýbaly z místa je zaražen skrz ostrov do dna jezera (asi tam není moc velká hloubka) kůl. Když chtějí ostrov otočit tak ho prostě vytáhnou, zapádlujou a vrátí zpátky. Každý týden musí přihodit novou vrstvu rákosu, protože ostrovy uhnívají odspoda. Některé ostrovy jsou staré desítky let, některé jen pár. Souostroví čtyř, které jsme navštívili my bylo podle mě určeno hlavně pro turisty. Ale sušili tam i ryby a drtili nějaké zrní. Nemohla chybět projížďka na rákosovém člunu okolo ostrova poháněném Indiánkou v buřince. Nakupujeme suvenýry a odrážíme od rákosového břehu směr ostrov Amantani (original, šutr, pevný, nehýbací, nehoupací). Jsou to jen tři hodiny cesty. Na břehu nás už čekaly zástupkyně jednotlivých rodin. Rozebrali si celou grupu po dvou, po třech a odvedly domů. My měli samostatný domeček se dvěma postelemi stolem a židlemi. Všechny stavby co jsem na ostrově viděl a vůbec většina staveb venkova, byly ze sušených hliněných cihel. Stěny pokoje vytapetovány novinami a časopisy a hned při pohledu udeřil pohled J.C. Van Damme v nadživotní velikosti hned vedle portrétu presidenta Alberta Fujimori. Kupodivu celkově to působilo všechno moc útulným dojmem, daleko čistějším než třeba Juliaca přes okno autobusu nebo okrajové čtvrti Cusca. Všichni se s námi srdečně přivítali - od dědečka až po jehně Pancho. Paní domu se nás přišla zeptat jestli chceme čaj z heřmánku nebo "munji" - vůbec nevím co to je, dala nám k tomu čichnou a vonělo to dobře tak jsem řekl, že to chci. Tělo opravu pozná co je pro něj dobré, protože jsem se později dozvěděl, že to pomáhá vyrovnat se s výškou daleko lépe než koka. Pak přinesli polívku a amerikanizovaný druhý chod. Ale bylo to moc dobré a moc se mi nechtělo věřit, že to opravdu připravila v té kuchyni, do které jsem později nahlédl.
Po krátké polední pauze byl sraz celé skupiny na fotbalovém hřišti. Věděl jsem že se schyluje k nejhoršímu. Nikdy jsem neměl rád fotbal a vyhýbal jsem se mu jak jsem mohl. Teď jsem taky chvíli odolával ale když to vypadalo, že je potřeba dalšího motáka indiánům pod nohy zařadil jsem se mezi ně. Fotbal ve 4000m je opravdu "záhul". Nevím jestli někdo zkoušel dělat v téhle nějaký běhavý sport nebo rychlejší pohyby, ale já jsem ani jedno moc dlouho nevydržel. Náš průvodce hrál s domorodci a trápení ukončil asi po 45 minutách kdy se turistů, podařilo dát druhý gól. Výsledek tedy turisti, indoši - 2:1. Byla to hlavně zásluha Němců a Angličanů. Ještě jsem ani nedodýchal a průvodce rozdal snítky munji a už nás hnal na vrchol (cca 4200m) s chrámem Pacha Tata. Západ slunce s výhledem na zasněžené vrcholky And z tak obřadného místa se nezapomíná. Následovala večeře a noční život na který jsem rezignoval, ale prý to byla hodně povedená trsačka po místňácku - co nezvládli místní fotbalisté, utancovaly děvy.