Viva El Peru - deník

Den první - cestování tam

Do Peru radno jezditi v zimě. Nemělo by tam moc pršet a pokud pojedete po zimě bude tam i méně turistů o jejichž počtu se taky zmíním. Odlet ze Seattle do LA byl bezproblémový a brazilský VARIG, který nás přepravil přes rovník, mě překvapil celkem vysokou úrovní všeho - jen spolucestující Američanky byly stejně rozmazlené. Zato v Limě na letišti to začalo být veselé. Je třeba nasadit klapky na oči a mít výraz hluchoněmého, který opravdu nechce žádným taxíkem do centra ani nikam jinam. Podařilo se najít "útulný" koutek a přečkat tam do doby než otevřou přepážku LAN peru a bude se zase něco dít - třeba odbavení letu do Cusca. Seznamujeme se s místní měnou a kupujeme kafe a "Dunkin Donuts".

Den druhý - Cusco

Let do Cusca je takový skok o tyči. Odstartuje se u moře a přistane se v 3360m. Na letišti hrají stejní indoši jako v Brně u nádraží. Jde jim to stejně, ale hodí se to víc. Před letištěm je hromada taxikářů spřažených s hoteliéry ve městě. My vyhádali celkem dobrou cenu a hotel, ve kterém jsme pak skončili taky byl použitelný = účel splnil, jen mě trošku mrazilo, že do ní vedou dva dráty 500V.
Doprava na ulicích působí hodně chaoticky. Klakson je nejpoužívanější součást automobilu a slouží jako jeden z ovládacích prvků auta (asi stejně důležitý jako volant), brzda, a upozornění chodců na chodníku, že mohou jet taxíkem a chtějí-li jet. Občas je vidět i semafor, ale od těch raději dál, protože ulice na které se rozsvítí zelená se zahalí na pár minut do oblaků černých výfukových plynů. V úzkých uličkách není úniku. Na náměstí Plaza de Armas probíhá podobný způsob náboru turistů jako u letiště jenže tentokráte je to do restaurací. Klučinové a holčiny se předhánějí v tom kdo nakrmí turisty levněji. Stejně to pak dopadne tak, že to co nabízeli si stejně neobědnáte a zaplatíte, co vám na papírku přinesou. Náměstí je ale moc pěkné a prochází se po něm domorodé ženy v krojích v naději, že budou vyfotografovány - běda jak nezaplatíte... Dobré je obdarovat mincí všechny zůčastněné, protože pokud to dáte jedné, ta uteče a další se domáhají dalšího bakšiše.

Den třetí - okolí Cusca

Vyrážíme na aklimatizační procházku po ruinách v okolí Cusca. Sacsayhuyaman je první, kterou navštěvujeme - také největší. Manco Inca v ní odolával Pizarrovi celkem dlouho než musel uprchnout dále do hor, do Ollantaytambo. V průvodci Lonely Planet píšou, ze představuje hlavu pumy - tvar města Cusco. Uprostřed je velké prostranství, na kterém zrovna nacvičovali nějací spartakiádníci, pravděpodobně nějaký nadcházející svátek. Část je ruin je zavřená, protože archeologové nikdy nespí, ale dá se to vyfotit z dálky :-). Když už jsem u toho spánku, první noc v Cuscu se mi moc špatně usínalo, protože tělo zvyklé na hladině moře dýchat málo, při stavu blízkém spánku mu to, co nadýchalo, nestačilo a tak jsem se vždycky probudil s pocitem že mě někdo dusí. Tohle se opakovalo několikrát, než jsem se opravdu unavil a usnul.
Pro cestu k ruinám Qenko jsme použili koní - mnozí z nás si sedli poprvé, ale byla to pohoda. Koně byli zvyklí na turisty a věděli kam mají jít, takže odpadly problémy s navigací a řízením. Cestou z Qenko neplánovaně navštěvujeme další ruiny stranou naší cesty, ale asi to bylo neobvyklé protože suvenýristky tam byly taky. Puca Pucara a Tambo Macay byly trošku dál, ale byla to pěkná procházka. V Tambo Macay dokonce byla svatba - ne přímo obřad, ale novomanželé tam prolezli ruinami udělali pár fotek a zase odfrčeli vstříc růžové budoucnosti. Po cestě zpět do Cusca dáváme osvěžující pivko - Cusquena, název je divný ale je to lepší než spousta jiných břeček ve státech. V Cuscu už je skoro tma a první hospoda v zastrčené uličce, na kterou narážíme nás uspokojuje nejen dobrým jídlem, ale i záchodkem s prkénkem...
Pátráme po cestovce která by nám levně zařídila Inka Trail a Machu Picchu. Všechno je jinak ceny, podmínky .... Tři měsíce staré nařízení o tom, že není možno vyrazit bez průvodce, vstupy několikanásobně vyšší, co stálo 17 Sol teď stojí 50 USD. Máme "štěstí" a máme tůru za $140 s dopravou tam plus $50 na osobu a vstup na trail/Machu Picchu.

Den čtvrtý - Inka trail začíná

Odjezd ráno o půl osmé směr Inka Trail, Sacred Valley, podél Urubamba/Vilcanota. Náš řidič je děsnej pilot a předjel skoro všechny, za mocného troubení - prostě profík. Poslední zastávka je ve vesničce Ollantaytambo a je to taky poslední možnost kde koupit kokové lístky na čaj. Nekoupil jsem a chyběly ... Po hodině jízdy po celkem šílené cestě vystupujeme na 82km a začátku Inka Trailu. Předcházíme skupinky turistů z celého světa a jsme předbíháni mraky šerpíků, kteří jim nesou věci. Míjíme "bývalé strážní pevnost" Llactapata. Ve 3000m (vesnice Huayllabamba) dáváme posledního škopka a kempujeme kousek výš nad vesnicí. Průvodkyně tvrdila, že tento den měl být v pohodě a "po rovině". Nevím. Vždycky jsem měl za to, že rovina vypadá jinak než schody a chvílemi stezka před ksichtem. Vzhledem k tomu co přišlo další den měla pravdu. Nemůžu usnout protož je úplněk, který asi abych se pomstil, fotím.

Den pátý - těžký

Vidíme hned od rána sedlo Warmiwanusca (4200m) přes které musíme. Na stezce je spousta šerpíků a turistů, většinou jen nalehko. Moc těch, kteří si nesou své bágly nevidím. Nějak mi to přestalo jít a když jsem viděl všechny šerpíky žvýkat kokové listí uvědomil jsem si, že jsem přece jen měl nějaké pořídit. Šerpíkové běhají v sandálkách s obrovskými náklady od kempu ke kempu se zastávkami v malých dědinkách a občerstvovacích stanicích kde popíjejí domácí "ionťák", který má barvu růžových oblečků panenky Barbie a šumí jak burčák. Neměli jsme odvahu to zkusit.
Nahoře toho mám dost a vím že mi ta výška nesedí. Nic nebolí, nic nepíchá, dýchat se taky dá, ale prostě to nejde. Těším se do kempu dolů a vím, že přes další sedlo dnes nejdu. Je to po schodech jen nějakých 900m. Stačil jsem tak akorát postavit stan a vlézt do spacáku. Pak už si toho moc nepamatuju, snad jen to že do mě někdo nalil asi litr vývaru z kokového lupení a někdo se mě ptal jestli chci vyfotit kopce v zapadajícím slunci, že to vypadá moc pěkně. S obojím jsem souhlasil a podařilo se mi udržet ten čaj v sobě celou noc, což osobně rovněž považuji za hodnotný "sportovní" výkon.

Den šestý - blíž a blíž

Jeden batoh necháváme nést šerpíky, druhý-odlehčený nesu já. Koka a dvě lžíce vloček je perfektní dieta, která mě dostala přes sedla 3998m a 3600m. Stezka nebo spíš schody se tu protahují chvíli džunglí, chvíli travnatými pláněmi. Míjíme ruiny Sayacmarca viditelné již z velké dálky. Cesta do posledního sedla se pozvolna stoupá kolem ruin a kempu Phuyupatamarca (město nad mraky) a i když je chvílemi zataženo nízkou oblačností, kterou procházíme, krátké výhledy do údolí Urubamba jsou nezapomenutelné. Příkré schody a prašné serpentiny nás dovedou do posledního kempu Huinay-Huayna. Vpodvečer navštěvujeme stejnojmenné ruiny nedaleko od kempu. Vede tamtudy stezka, zkrácená - dvoudenní verze výletu na Machu-Picchu ze 104km. Je to asi nejhezčí seskupení kamenů, co jsme viděli s ještě stále fungujícími kanálky na rozvod vody.

Den sedmý - Machu Picchu

V noci nás chvílemi budí hodně silný déšť. Hodně si přeji aby nepršelo alespoň na balení věcí. Přání je mi splněno a ve čtyři ráno neprší a můžu začít balit mokrý stan. O půl šesté vyrážíme k bráně s kontrolou lístků (těch za $50) a připojujeme se ke karavaně proplétající se posledním úsekem směrem k Machu Picchu. Je to opravdu karavana nebo spíš dav a na některých místech se zastavuje. Nemáme na to nervy a vyrážíme kupředu. Místy se chůze mění v běh I když schody (nahoru) poblíž Intipunku - brány slunce, vyžadují běh po čtyřech. Brána slunce se moc neotevřela, rozuměj slunce nebylo přes mraky vidět a Machu Picchu taky ne. Scházíme k cíli naší cesty a doufáme, že se mraky alespoň na chvíli roztáhnou a naskytne se nám pohled, jak ho známe z pohlednic a obrázků. Soňa nám lámanou ale pochopitelnou angličtinou popisuje jednotlivé části města, které obývalo a náhle opustilo asi 2000 lidí. Dnes je Machu Picchu velká atrakce a velký business a motá se tam spousta turistů z různých koutů světa. Stojí za to si vyjít na Huayna Picchu. Protože se ale valila čím dál větší mračna v asi v polovině jsem to otočil, snad příště :-). Z Machu Picchu se dá sejít po schodech nebo prašné cestě s mnoha serpentinami do Aguas Calientes. K turistickým atrakcím patří jet autobusem. Po chodech stíhá to stíhá sbíhat malý indiánský klučina, který křičí na autobus něco v quechuánštině až si můžou turisti hlavy ukroutit. Dole u mostu ho řidič nabere a on samozřejmě obchází s pytlíčkem na drobáky. Když jsme čekali na odjezd autobusu z Machu Picchu, pár jich tam mastilo karty. Do Aguas Calientes se dostáváme něco po poledni a sháníme se po transportu zpět do Cusca. Soňa nám oznamuje že "local train" = vlak pro domorodce ve dvě je vyprodaný a další jede o půl čtvrté a stojí $35. BTW ten pro domorodce stojí 15 Sol, ale je to "adventure". Na nádraží vládne chaos, protože není lístek za 35 jako lístek za 35 ... Třída "Inka" není to co třída "Autovagon". Hádejte co máme my... Inka odjíždí skoro "na čas", zato Autovagon ... se ještě neví. Po chvíli přinášejí ceduli, že snad něco před pátou. Furt mumlá něco o tom ať mu dáme benzín a sirky a je zádumčivý. Daří se nám ho uklidnit otvírákem s hlavou Pacha Tata a on omezuje své sabotáže na malé protestní demonstrace jako zamykání dveří na nástupiště, nespolupráci při jejich odemykání a blokování vchodu. Před pátou se dostáváme do vlaku a vyrážíme směr Cusco. Vlakuška a vlakušák roznášejí čaj - samozřejmě z koky a jiné občerstvení. Snaží se ještě sedřít z turistů poslední lováče prodejem pohlednic a knížek a nutno přiznat, že v mém případě se jim to daří. Do Cusca vlak sjíždí cik-cakoidním způsobem - je to hodně skopce. Město svítí a vychází měsíc který je ukouslý z nějaké divné strany. Světla ve vagónu zhasínají a ohlušuje nás melodie El Condor Pasa - nezapomenutelný zážitek. Stejně jako noční procházka do hotelu tržištěm, kde s prodává na zemi na igelitu od zeleniny, ovoce, chleba až po naporcované maso, pajšl, prasečí hlavu, horní část hlavy nějakého zvířete, dolní část hlavy nějakého zvířete s jazykem atd.

Den osmý - jízda autobusem

Ráno odcházíme po snídani na autobusové nádraží a smlouváme cenu do Puna. Nestojí nás to skoro žádné úsilí, protože se přepravci sami přetahují s kým že to pojedeme a za kolik. A když už to nejde jinak přesvědčují že mají lepší autobus (ten pak stejně vypadá úplně jinak). Odjezd 11:30 ale protože jsme nemohli nastartovat tak se v tom ještě chvíli hrabali, pak to naskočilo a pak už se motor nevypínal celou cestu. Cestující byli hodně turisté, ale taky domorodé bábušky (plný dojmů je pekon) a tak vůbec. Po cestě nám nabízeli propisky, buchty a puding (kvalitní artistický výkon chůze plným autobusem s dvěma podnosy) a něco syrového, ale to jsem neidentifikoval. Výhledy z autobusu byly úžasné. Nepředstavitelně krásna krajina přes hory kdy se cesta vyšplhá až do výšky 4350m. Žádné serpentiny - rovná cesta, přes vesnici se nezpomaluje jen troubí. Pravda jednou jsme málem "nabrali" krávu. Po cestě byly asi tři zastávky. Nejstrašidelnější byla asi Juliace. Rozestavěné domy - jedno patro a dráty nahoru připravené na druhé. Vypadá to jako když všem došly najednou peníze. Všichni prodávají všechno, motá se tam spousta drožek a vypadá to celkově dost odpudivě. Asi hodně těžký život.
Už v Juliace nastupují hoteloví nadháněči do hotelů v Punu, do kterého přijíždíme za tmy. Po vystoupení z autobusu se na nás vrhnou davy nadháněčů. Vybíráme ty, kteří poznali že jsme z česka a odcházíme s nimi malými klikatými uličkami. Kupodivu nekecali a navíc zjišťujeme, že nám budou schopni zajistit letenky do Limy a dvoudenní výlet na ostrovy Amantani a Taquile na jezeře Titicaca. Místo shánění výše uvedeného vyrážíme na večeři do centra. Steak z Lamy člověk taky nesežene všude, takže si nacpáváme pupky a usínáme klidně.

Den devátý - rákosové ostrovy

Ráno nás velice ráno budí nadháněči do autobusu směr Juliaca a ještě někam. Neidentifikoval jsem cílovou stanici, ale znělo to jako "kotléty". V každém případě jsem už neusnul.
Naskočili jsme do přecpaného minibusu, který nás odvezl do přístavu a my poprvé uviděli hladinu bájného jezera Titicaca (3820m). Žabinec. To bylo první slovo, které nás napadlo. Znečištění stojaté vody v zálivu u Puna je opravdu hodně silné a hladina je porostlá nějakým zeleným sajrajtem na kterém plavou plastové lahve. Nic moc pohled, když má člověk něco zidealizovaného. Kapitán chvíli něco kutil v motoru, který po chvíli naskočil a dřevěná bárka vyrazila (no motor běžel a bylo nesporné, že se pohybujeme) směrem plovoucím rákosovým ostrovům Uros. Ostrovy opravu plavou a aby se nehýbaly z místa je zaražen skrz ostrov do dna jezera (asi tam není moc velká hloubka) kůl. Když chtějí ostrov otočit tak ho prostě vytáhnou, zapádlujou a vrátí zpátky. Každý týden musí přihodit novou vrstvu rákosu, protože ostrovy uhnívají odspoda. Některé ostrovy jsou staré desítky let, některé jen pár. Souostroví čtyř, které jsme navštívili my bylo podle mě určeno hlavně pro turisty. Ale sušili tam i ryby a drtili nějaké zrní. Nemohla chybět projížďka na rákosovém člunu okolo ostrova poháněném Indiánkou v buřince. Nakupujeme suvenýry a odrážíme od rákosového břehu směr ostrov Amantani (original, šutr, pevný, nehýbací, nehoupací). Jsou to jen tři hodiny cesty. Na břehu nás už čekaly zástupkyně jednotlivých rodin. Rozebrali si celou grupu po dvou, po třech a odvedly domů. My měli samostatný domeček se dvěma postelemi stolem a židlemi. Všechny stavby co jsem na ostrově viděl a vůbec většina staveb venkova, byly ze sušených hliněných cihel. Stěny pokoje vytapetovány novinami a časopisy a hned při pohledu udeřil pohled J.C. Van Damme v nadživotní velikosti hned vedle portrétu presidenta Alberta Fujimori. Kupodivu celkově to působilo všechno moc útulným dojmem, daleko čistějším než třeba Juliaca přes okno autobusu nebo okrajové čtvrti Cusca. Všichni se s námi srdečně přivítali - od dědečka až po jehně Pancho. Paní domu se nás přišla zeptat jestli chceme čaj z heřmánku nebo "munji" - vůbec nevím co to je, dala nám k tomu čichnou a vonělo to dobře tak jsem řekl, že to chci. Tělo opravu pozná co je pro něj dobré, protože jsem se později dozvěděl, že to pomáhá vyrovnat se s výškou daleko lépe než koka. Pak přinesli polívku a amerikanizovaný druhý chod. Ale bylo to moc dobré a moc se mi nechtělo věřit, že to opravdu připravila v té kuchyni, do které jsem později nahlédl.
Po krátké polední pauze byl sraz celé skupiny na fotbalovém hřišti. Věděl jsem že se schyluje k nejhoršímu. Nikdy jsem neměl rád fotbal a vyhýbal jsem se mu jak jsem mohl. Teď jsem taky chvíli odolával ale když to vypadalo, že je potřeba dalšího motáka indiánům pod nohy zařadil jsem se mezi ně. Fotbal ve 4000m je opravdu "záhul". Nevím jestli někdo zkoušel dělat v téhle nějaký běhavý sport nebo rychlejší pohyby, ale já jsem ani jedno moc dlouho nevydržel. Náš průvodce hrál s domorodci a trápení ukončil asi po 45 minutách kdy se turistů, podařilo dát druhý gól. Výsledek tedy turisti, indoši - 2:1. Byla to hlavně zásluha Němců a Angličanů. Ještě jsem ani nedodýchal a průvodce rozdal snítky munji a už nás hnal na vrchol (cca 4200m) s chrámem Pacha Tata. Západ slunce s výhledem na zasněžené vrcholky And z tak obřadného místa se nezapomíná. Následovala večeře a noční život na který jsem rezignoval, ale prý to byla hodně povedená trsačka po místňácku - co nezvládli místní fotbalisté, utancovaly děvy.

Den desátý - Ostrov Taquile

Druhý z přirozených ostrovů, které jsme navštívili na jezeře Titicaca je o něco větší a zvláštní svým zřízením. Je to takový malý komunismus a nevím, jestli by se mi podařilo popsat jak to funguje. Ve zkratce všichni motají vlnu, štrikujou čepice, vesty, pytlíčky na koku, pracují na políčkách a střídají se v provozu restaurací pro turisty. Všechno to dávají do jedné kasy a rozdělují tam kam je potřeba. Řídí to dvanáct vyvolených s odlišnými čepicemi, kteří se mění každý rok. Vypadá to jako, že to nějak funguje a kupodivu domečky nebyly už jen hliněné "oplácaniny". Ryba na oběd mi moc chutnala. Následovala plavba zpět do Puna po zvlněné hladině jezera kolem rákosových ostrovů, které se houpaly stejně jako hladina. Hlad nás vyhnal do osvědčené hospůdky a konzumací jídel a kvašeného zrna jsme oslavili "téměř konec" naší výpravy.

Den jedenáctý - cesta zpět

Balíme a plně obsazeným minibusem (batohy na střeše) jedeme do Juliacy na letiště. Cena je stejná jako před třemi dny šestihodinová cesta autobusem z Cusca do Puna. Letiště je opravdu malé a kapacita je myslím jen jedno letadlo. To se po naložení věcí a lidí otočí na místě a odjede na dráhu. Z garáže povyjede hasičský vůz, ale jen kousek. Začátek dráhy je hodně "veselý", pak to člověk chvilku nevnímá a už se "těší" na přistání. (Pro zájemce - letadlo B. 727-100, OB-1728, N1977 ). Ale letušky byly moc povedené. V Limě jsme měli devět hodin času, ale vzhledem k tomu, že procházky po setmění se moc nedoporučují, navíc počasí nebylo nic moc, jsme zůstali na letišti v baru a snědli v několika kolech co se dalo.

Pak už jen noční let na severní polokouli a z LA na sever do Seattle. To bylo pondělí. Původně jsme to plánovali na úterý 11. září...