Den pátý - těžký

Vidíme hned od rána sedlo Warmiwanusca (4200m) přes které musíme. Na stezce je spousta šerpíků a turistů, většinou jen nalehko. Moc těch, kteří si nesou své bágly nevidím. Nějak mi to přestalo jít a když jsem viděl všechny šerpíky žvýkat kokové listí uvědomil jsem si, že jsem přece jen měl nějaké pořídit. Šerpíkové běhají v sandálkách s obrovskými náklady od kempu ke kempu se zastávkami v malých dědinkách a občerstvovacích stanicích kde popíjejí domácí "ionťák", který má barvu růžových oblečků panenky Barbie a šumí jak burčák. Neměli jsme odvahu to zkusit. Nahoře toho mám dost a vím že mi ta výška nesedí. Nic nebolí, nic nepíchá, dýchat se taky dá, ale prostě to nejde. Těším se do kempu dolů a vím, že přes další sedlo dnes nejdu.
Dolů do kempu je to po schodech nějakých 900m. Stačil jsem tak akorát postavit stan a vlézt do spacáku. Pak už si toho moc nepamatuju, snad jen to že do mě někdo nalil asi litr vývaru z kokového lupení a někdo se mě ptal jestli chci vyfotit kopce v zapadajícím slunci, že to vypadá moc pěkně. S obojím jsem souhlasil a podařilo se mi udržet ten čaj v sobě celou noc, což osobně rovněž považuji za hodnotný "sportovní" výkon.